Dr. Oldřich Eliáš: MAGICKÁ PŘEDHISTORIE
Nelze vůbec zjistit stáří magie, nebo lépe: magického světového názoru -
tím méně pak její původ. Na počátku dějin kterékoliv rasy nebo národa
setkáváme se s magií vždy jako s již hotovým systémem, vyrůstajícím
harmonicky z kulturního prostředí oné rasy, nebo národa. Můžeme proto jen
teoreticky a relativně určit vývojovou epochu, v níž člověk poprvé vystoupil
jako homo magus - člověk magik. Jest jisto, že se člověk, jako nový živočišný
druh (Homo sapiens) oddělil od zvířat sobě nejpodobnějších, tj. lidoopů,
teprve schopností abstraktního myšlení. Hermeticky řečeno, stalo se tak
tehdy, kdy průměrné lidské vědomí dospělo k poslední čisté podúrovni
hmotného (Rúpa) Manasu. Tento přechod projevil se navenek těmito
památnými zjevy: člověk získal trvale vědomí plynoucího času a tím i logické
a systematické paměti. Dále nabyl schopnosti chápat abstraktní pojmy a
vyjadřovat se srozumitelně jiným, zprvu gesty a později také artikulovanými
zvuky, z nichž se vyvinula lidská mluva.
Tudíž: vědomí času a čísla (počtu), paměť a řeč, to jsou znaky, jež
pozvedly člověka ze stavu zvířecího a učinily ho králem ostatního tvorstva.
K projevům magického konání není však zajisté více zapotřebí než gesta a
řeči, smyslu pro čas a číslo a schopnosti abstraktního myšlení. Pakliže byly
tyto znaky, jak výše řečeno, údělem člověka již při jeho prvém vystoupení na
tváři země, není důvodu, aby první člověk nemohl býti považován také za
prvního Mága. Proto může Merežkovský právem tvrditi, že Homo sapiens a
Homo magus jsou synonyma. (Poznámka: místo názvu Homo magus užívá
Danzel ve svém díle Magie und Geheimwissenschaft méně výstižného
pojmenování Homo divinans.)
Člověk byl tudíž k magii povolán již svým lidstvím, čímž však nemá býti
řečeno, že pasivní schopnosti magické, jako mediumita všeobecně,
jasnozřivost, spontánní schopnost divinační a vůbec ony vlastnosti
personality, jež věda metapsychická nazývá vlastnostmi supranormálními -
staly se údělem teprve člověka jako takového. I zvířata, hlavně savci a ptáci,
mají, jak zkušenost učí, rovněž tyto vlastnosti a schopnosti nadnormální.
Plazi, kteří dovedou svým pohledem fascinovat oběť a učinit ji neschopnou
pohybu, jsou mezi zvířaty aktivními čaroději-hypnotizéry.
Zvíře ovšem nechápe supranormálnost okultních zjevů, s nimiž se
potkává. Zjevy ty plní je zmatkem a někdy strachem, pochodícím
z nesouhlasu mezi smyslovým vnímáním a odpovídající zkušeností. Pes
například často vidí fantomy zemřelých, jako lidé, a chová se k nim zprvu
normálně, to je přátelsky nebo nepřátelsky, vynecháme-li jako třetí možnost
případ nezájmu vůbec. Jeho navyklé chování změní se však rázem ve
zmatenost a hrůzu nebo zuřivost, když poznává, že fantom sice vidí, avšak
nepostřehuje ho zároveň čichem, a že ho nemůže uchopit zuby nebo drápy.
2
Také primitivní člověk na úsvitě svého lidství nerozeznával zprvu mezi
přirozenými zjevy reálnými a mezi - vzácnějšími ovšem - zjevy
nadpřirozenými, i když ho tyto poslední uváděly do zmatku nebo i
instinktivně děsily. Jakmile však počal člověk poprvé jasně rozeznávat mezi
dvěma světy: hmotným a nadpřirozeným, zrodil se v něm tímto okamžikem i
prvý magický světový názor a z něho zároveň plynoucí první pokus o výklad
nadpřirozených zjevů.
Tak zvaná exaktní, realistická filosofie neuznává ovšem skutečnost a
pravdivost magických zjevů. Má-li tedy vysvětliti vznik prvního magického
světového názoru v prehistorii lidstva, pomáhá si různými násilnými
výklady. Přihlédněme k nim blíže! Tyto výklady týkají se jen magických
zkušeností postřehových, nebo i různých duchů původu mimolidského.
Některé zjevy osobního magismu netroufá si již ani moderní filosofie zamítat
a limine. I když tedy nemá pro ně vysvětlení, zařazuje je aspoň do oblasti
vědecky uznaných zjevů nejširší biologie. Sem patří hlavně zmíněné již zjevy,
nazývané obecně hypnotismem, nebo somnambulismem. Ostatek pak zjevy
nadnormální, jejichž magický ráz racionalistická věda neuznává, jsou jí
vysvětlovány například takto:
Postřehem rozdílu mezi člověkem živým a člověkem zemřelým nenásilnou
a jeho zevnějšek zhruba neměnící smrtí, jako stářím. Již primitivní člověk
musil prý nutně předpokládat existenci jakéhosi smysly nepostřehnutelného
činitele, jehož přítomnost činila tělo člověka živým a jehož nepřítomnost
měnila je naopak v nehybnou, záhy se rozkládající hmotu. Tento náhled
není v zásadě nesprávný. Ona zkušenost se smrtí stala se jedním článkem
magického názoru pralidí, nikoliv však článkem jediným, nebo hlavním.
Nesmí se zapomínat, že primitivnímu člověku, u něhož dominoval hrubý
smyslový postřeh, nebyla myšlenková, abstraktní spekulace tak běžnou,
jako nám. A tak jen skutečný nadpřirozený, smysly vnímatelný zážitek,
např. zjevení zesnulého, mohl se stát přes svou nepochopitelnost
východiskem magického, nebo vůbec spirituálního názoru na svět - a nikoliv
jen teoretické uvažování o jakémsi, smysly nepostřehnutelném rozdílu mezi
tělem živým a neživým!
Jiným fyziologickým zjevem, z jehož pozorování se prý vyvinula víra
v duchy a s ní magický světový názor pralidí vůbec, byl dech. Přítomnost
dechu byla a je i nyní ještě svědectvím života a jeho nepřítomnost naopak
znamením smrti. V nejrozšířenějších náboženských soustavách jsou výrazy
pro ducha a dech odvozeny od téhož slovního kořene. Tak v sanskrtu slovo
Átman (srovnej německé: Atem), v hebrejštině slovo rúach, popřípadě réach,
v latině výraz spiritus, jenž značí ducha i dech, a konečně porovnej
příbuznost právě uvedených slov dech a duch v jazyce českém.
Z těchto jazykových shodností vyvozená domnělá spojitost dechu
s vyhraněným již pojmem ducha, jako víceméně samostatné složky lidské
bytosti, jest však výsledkem dlouhého a značně pokročilého vývoje názorů
náboženských a magických a nemohla proto vzniknout hned na samém
počátku tohoto vývoje.
Jiným znamením existence jakéhosi nehmotného principu v lidské bytosti
byl prý sen. Pračlověk vídal ve snu své známé, o nichž věděl, že jsou již
3
mrtví. Z toho prý musil usuzovati, že přežili nějakým způsobem a nějakou
svou částí smrt svého fyzického těla. Tato racionalistickou vědou oblíbená
teorie je však příliš přeceňována. Obyčejný sen, jak víme ze zkušenosti,
pokud není rychle zapomenut, má celkem pramalý vliv na myšlení primitivů.
Znám je zdravý názor prostého člověka, že „co se zdá, jest pouhý sen“, to je
něco neskutečného, nepravého. Proto jistě též u pračlověka platila více než
pouhý sen daleko nepopiratelnější skutečnost, že zemřelý, vystupující ve
snu, je dočista mrtev a ten tam, neboť jeho tělo bývalo v těch dobách
nejčastěji zcela prostě snědeno, ať již vítězným protivníkem, nebo i
truchlícími pozůstalými. Musila tu proto být vedle snu jiná důležitá a za
bdělého stavu zjištěná událost, jež vedla prvního člověka nejprostší logikou
k poznání, že cosi osobního přežívá i dokonalé zničení fyzického těla.
Podobně je nepravděpodobnou teorie usuzující, že pračlověk došel
k poznání jakéhosi nehmotného principu osob a věcí - z jejich stínu. Ale
stínů si materialistický pračlověk, mající smysl pouze pro konkrétnost,
všímal ještě méně, než průměrný člověk dnešní. Přisuzování zvláštního
nadpřirozeného významu lidskému stínu je výsledkem dlouhého a složitého
vývoje magiologických názorů a z doby, v dějinách magie vlastně nedávné.
Totéž platí o obrazu věcí ve vodě. Pračlověk, nemaje nádob, pil z dlaní,
nebo přímo ústy. Skláněje se takto nad hladinou vod, vídal tak často svůj
obraz a obraz ostatních vůkolních věcí v zrcadle vod, že se mu tento zjev
musil státi zcela všedním, takže mu jistě nedával podnět k nějaké složitější
spekulaci. Často se sice zdůrazňuje v různých cestopisech úžas domorodých
primitivů při spatření jejich tváře v našem zrcátku. Tento úžas patří však
spíše technické dokonalosti obrazu a zrcátku samému, než vlastnímu zjevu
zrcadlení, na něž jsou domorodci z každodenní zkušenosti s vodní hladinou
zcela zvyklí.
Také v krvi byl záhy hledán zvláštní vztah k životu, neboť život podle
zkušenosti opouštěl tělo spolu s krví. I tento názor jest však nepochybně
pozdní, neboť víra ve zvláštní tělovou duši, obsaženou v krvi, vznikla až
v pokročilé magické a náboženské názorové epoše, kdy byl již zároveň činěn
rozdíl mezi duší a duchem.
Ještě by snad přicházel v úvahu význam vynálezu ohně, jehož
neuchopitelný a nestálý tvar a podivuhodné, ale i zhoubné vlastnosti mohly
zajisté působit k tomu, aby byla u člověka vzbuzena tucha čehosi
nadpřirozeného. Merežkovský nazývá zajisté právem oheň otcem všeliké
magie, což však platí až v pozdějším jejím vývoji, neboť magický názor musil
se zrodit již dlouho před tím, než člověk počal pravidelně užívat ohně, a
hlavně, než se jej naučil uměle vzbuzovat.
Z výše uvedených úvah vyplývá, že nikoliv složité, abstraktní spekulace,
jichž byl primitivní a velmi konkrétní pračlověk nutně dalek, pojící se ke
zjevům: smrti, dechu, snu, stínu, obrazu ve vodě, krve a ohně - nýbrž
skutečné nadpřirozené postřehy, plynoucí z nadpřirozených schopností,
vrozených člověku od samého počátku, daly vznik prvnímu magickému
názoru na život a svět!
4
Na tomto místě jest záhodno pokusit se o řešení otázky, co bylo dříve: zda
názor náboženský, nebo magický - krátce: co je starší: náboženství, nebo
magie?
Předem třeba si ujasnit, co míníme náboženstvím ve vlastním slova
smyslu. Z výkladu, plynoucího např. z českého názvu náboženství se
podává, že názor náboženský předpokládá víru v bytosti božské a nějaký
vztah k nim, z této víry vzešlý. Jiné názvy, odvozené ve většině evropských
jazyků (románských, germánských, také však v polštině) z latinského výrazu
religio, jsou pojmově mnohem širší, než naše slovo náboženství. Záleží na
tom, jak vykládat toto latinské slovo, zda snad z latinského slovesa relegere,
to je: opět sbírati, nebo ze slovesa religare - nazpět vázati, přičemž dlužno
uvážit, že dalšího přeneseného významu slovesa religare - k vděčnosti
zavazovati se v klasické latině vlastně nikdy neužívalo (srovnej: Pertold:
Základy vědy náboženské, str. 29). Naproti tomu participia relegens od
prvního slovesa relegere se skutečně užívalo ve významu zbožný.
Rovněž z názvů, běžných pro pojem náboženství v hlavních jazycích
orientálních, nelze vyvodit vyčerpávající definici tohoto pojmu. V orientálních
řečích (vide Pertold, ibidem, str. 30), mluví se buď o nauce (vinaja), nebo o
cestě (čínsky: Tao, v sanskrtu margah), nebo o zákonu (arabsky: ed-dín,
sanskrtsky dharmah, v hebrejštině thórá). Pertold pokusil se proto ve svém
výše citovaném díle na str. 39 o vlastní definici, jež má sice tu výhodu, že
zahrnuje v sobě i ty nejprimitivnější zjevy světového, spirituálního názoru,
na druhé straně však odvádí nás příliš daleko od běžného pojmu, jaký
všichni instinktivně do názvu náboženství vkládáme. Definice ona, poněkud
příliš rozvláčná, zní:
„Náboženství jest city provázené a jimi určené vědomí závislosti na něčem,
co na onom stupni kulturního vývoje člověka přesahuje jeho schopnost
poznávací a které pod vlivem oněch citů vede ke snaze buď obměkčiti onu
závislost, nebo aspoň vykonávati nějaký vliv na předmět oné závislosti.“
Nebudeme se však řídit touto definicí, pro nás bude náboženstvím teprve
onen stupeň, nebo fáze spirituálního světového názoru, jež vychází od
nějakého vztahu k individuálně vyhraněné nadpřirozené bytosti: boha nebo
bohů v obecném slova smyslu. Všechny ostatní vztahy, třebas nejasně
theické, nebo čistě účelové, budou pro nás vztahy, vyplývajícími z názoru
magického.
Dříve, než blíže vysvětlíme předhistorický, nebo již historický vývoj těchto
vztahů, můžeme již předem konstatovat, že světový názor magický je
původnější a starší, než ona fáze všeobecného, nadpřirozeného názoru
světového, kterou nazýváme již určitěji náboženstvím.
Nejprve byla zde tudíž magie, jež poté nějakou dobu, různě dlouho podle
stupně kulturního vývoje kmene, národa, rasy splývala s prvními zákmity
náboženství. U národů vyšší kultury oddělily se pak ze společného
spirituálního základu již zcela jasně dvě samostatné větve: magie a
náboženství, jež se odtud vyvíjejí vedle sebe, tu se navzájem ovlivňujíce, tu
zas stojíce nepřátelsky proti sobě.
Na vrcholu svého vývoje sbližuje se však opět koruna vší magie - mystika
s nejideálnějším esoterním výkladem toho kterého náboženství. Osudový
5
kruh se takto znovu uzavírá a magie a náboženství splývají opět v jednotu
ideální Pansofie - Universální Moudrosti.
O nejprimitivnější formě magického světového názoru prvních lidí podařilo
se zjistit zajímavé doklady u některých národů, ustrnulých v tomto směru
takřka na nejstarším stupni kulturního vývoje. Je to takzvaná Orenda
severoamerických Indiánů kmene Irokesů, Tondi - domorodého kmene Batu
na Sumatře, a posléze, nejdříve známý pojem Mana a Tabu původních
obyvatelů tichomořských ostrovů Oceánie a Melanézie. (Srovnej pojednání
Fr. Pfistera pod heslem Kultus v Pauli-Wissově Real-Encyklopedie der
klassischen Altertumswissenschaft.)
Orenda, Tondi a Mana je cosi nadpřirozeného, ale ještě neosobního, jakási
síla bez tvaru a osobnosti, bytující stejně v člověku, jako v kterémkoliv zjevu
okolního světa. Působí rozmanitým, ale ještě neujasněným způsobem na
svět i člověka, může však také být ovlivňována člověkem, nikoliv ovšem
každým. K tichomořskému pojmu Mana, jenž je zřejmě již složitějším zjevem
a splývá v člověku s pojmem primitivní tělové duše - pojí se záhy také již
jakýsi náběh k etické organizaci příslušných pravidel, upravujících poměr
člověka k Mana. Je to i v Evropě známý a zdomácnělý pojem Tabu - výraz
primitivní, hodně hmotné a blíže nezdůvodněné morálky. Tato morálka má
ráz negativní: nepřikazuje něco činit, nýbrž jen zakazuje. Objekt, nad nímž
bylo osobami k tomu povolanými vysloveno Tabu, je nedotknutelný. Ve
smyslu práva římského by byl takový předmět sacer a extra comercium.
Někdy se objekt Tabu nesmí nazývat jménem, ba dokonce se o něm nesmí
vůbec mluvit.
Vidíme, že pojem Tabu je svými důsledky daleko bližší magii než
náboženství. Ovšem i do tohoto přešel později pojem Tabu např. v zákazu
vyslovovat jméno Boží a v zápovědi pro profánní vkročit na místa vyhražená
kněžím. Než i tyto zákazy v oblasti již navenek náboženské, stále ještě jsou
bližší spíše magickému názoru, než důsledkem, plynoucím jen z představ
ryze náboženských.
Název Mana, kterého budeme dále užívat jako totožného, ale obsahem
výraznějšího, s názvy Orenda a Tondi, působí moderním badatelům ve
srovnávací vědě náboženské, samozřejmě neokultistům, pochopitelně
nesnáze. Pertold správně vystihuje ve svém výše citovaném díle, že Mana
primitivů jest něco hmotného. odlišujícího se od ostatních hmotných věcí
tím, že se nedá postihnout smysly, ač ovšem jeho projevy lze smysly
zaznamenati. Nemá však bez výhrady pravdu, míní-li, že nelze Mana označit
jako úplně nadsmyslné, nýbrž spíše jen jako smysly nepostižitelné. Mana
bylo a je prvním výrazem pochopeného, nebo aspoň postřehnutého působení
Nadsmyslna v nejširším slova smyslu. Zahrnovalo v sobě i počáteční pojem
tělové duše, byť i tento název uvádí prý podle Pertolda do podstaty věci
zmatek. Rozhodně však výraz kouzelná síla, který Pertold doporučuje
s některými výhradami, je pro výklad pojmu Mana nejspíše na místě, neboť
zcela odpovídá povaze prvého stupně světového názoru, který byl, jak již
zdůrazněno, nikoliv náboženský, nýbrž výlučně magický.
Kdy asi poprvé vznikl tento pojem kouzelné síly u prehistorického člověka
Mága? Zajisté se tak stalo velmi záhy, neboť nebyl výplodem filosofické
6
spekulace, nýbrž důsledkem uvědomění si supranormálních lidských
vlastností, jež byly člověku od počátku vrozeny, neboť pramení z jeho vyšší
přirozenosti.
Přece však můžeme určit alespoň nepřímo dobu, od kdy byla představa
kouzelné síly člověku nepochybně již zcela běžná se všemi, hlavně
praktickými následky. Vnějším dokladem existence této magické víry je
výskyt prvních řádných pohřbů. Teprve víra, že smrtí těla není vše
skončeno, a že jest tu cosi - Mana - jež přežívá i fyzický jeho rozklad, nutila
pozůstalé k jistým ohledům k pozůstatkům mrtvého, zejména k pohřbení
mrtvého těla, nejčastěji do jeskynního hrobu, opatřeného již zřetelnými
obětinami. Snad prvým nepopiratelně zjištěným hrobem z této epochy je
hrob mladého muže v jeskyni Le Moustier, nalezený v roce 1908. Zemřelý
náleží ještě primitivní rase neandrtálské a kulturní epoše mousterienské
(podle Mortilleta), jež se klade nejpozději do posledního interglaciálu (doby
meziledové). Stáří tohoto období se odhaduje na 35 až 40 tisíc let. Nalezený
hrob není však jen náhodným zjevem této kulturní epochy. Jemu podobný
byl rovněž v roce 1908 odkryt v La Chapelle aux Saints, ba vlastně před tím
již ve Spy sur l‘Orneau (roku 1887), jenž je možná z období ještě staršího.
Doba mousterienská jest vyvrcholením kultury rasy neandrtálské, jež je
nejstarší známou lidskou rasou vůbec.
Jaké byly asi první formy primitivní magie a jak se vyvíjely? První člověk
poznal magické schopnosti a jejich nadpřirozené projevy zajisté především
na sobě samém. Jevily charakteristický ráz personismu našich medií, pokud
byly pasivní: byly to předtuchy, telepatické a jasnozřivé fenomény,
prozrazující místa a loviště smysly nepostřehnutelné kořisti, nebo varující
lidskou hordu před dosud neznámým nebezpečím. Je pochopitelno, že
takové supranormální schopnosti odlišily záhy své nositele od ostatních
jedinců. Tím byl položen základ potomní kasty kmenových čarodějů, jako
předchůdců kasty kněžské.
K pasivním nadpřirozeným schopnostem, jejichž projev nazývám magií
subjektivní, přidružily se snad hned od počátku u některých zvláště
nadaných čarodějů také projevy magie aktivní, jako schopnosti fascinace,
přinucování druhých proti jejich vůli k určitým činům, nebo naopak
nečinnosti v určitém směru, asi to, co se zahrnuje nyní pod pojem
hypnotismu. Zde již se původní jednočlenná magie subjektivní rozšiřuje
v magii objektivní, a to dvojčlennou, již nazývám Magia obiectiva simplex.
V ní vystupují již dva činitelé: subjekt - čaroděj a objekt - člověk, nebo zvíře,
na něž je působeno Mágovou vůlí, jako projevem oné univerzální - Mana -
kouzelné síly. Tak vzniká onen zjev osobního magnetismu, jejž nazývám
obdobou názvu kmenových kouzelníků severoasijských - šamanismem.
Mistři šamanismu - šamanové - jsou zvláštní třídou čarodějů hlavně
primitivních národů: nejsou jen bezvolnými médii, nýbrž též aktivními
čaroději, kteří však nepoužívají médií cizích, nýbrž sami v sobě dovedou
vzbuditi mediumitu, potřebnou k magii pouze věštebné, nebo i činné, avšak
na rozdíl od našich spiritických médií - mediumitu záměrnou, řiditelnou a
ovladatelnou co do počátku, průběhu a hlavně ukončení medijního stavu.
7
Šamanismus je tudíž významným zjevem dvojčlenné magie objektivní, výše
zmíněné.
Šamanismus, jako druhý vývojový stupeň obecné magie, působil nutně
též na změnu původního nazírání na onu Manu - kouzelnou sílu. Dosud
neohraničená, neindividualizovaná, spíše tušená než blíže poznávaná Mana
ztrácí svůj primitivní ráz a počíná se členiti. Ponenáhlu jsou v ní
rozeznávány různé stupně síly a různá místa jejích odstupňovaných projevů.
Prvním takovým, zvláště magickou silou obdařeným střediskem stává se
člověk sám, nebo i zvíře. Tak vzniká pojem individuální Mana hlavně osob,
zvířat, než i některých věcí, v představě člověka oživených - čili krátce:
vzniká pojem individuální duše, ovšem již pojmově vyšší, než hypotetická
duše tělová, jejíž existenci předpokládají často nevhodně někteří moderní
badatelé, např. Wundt, jako prý logicky nutný přechodný článek mezi
obyčejnou Manou a individuální duší. A poněvadž již první představa Mana
neomezovala se na bytosti pouze žijící, vzniká tím spíše nyní víra ve
svébytnou existenci odtělených lidských, také však zvířecích duší, od
fyzického těla více méně neodvislých - tedy duší, nadaných silou Mana a
schopností, použíti této kouzelné síly navenek. Tato epocha vyššího
světového názoru nazývá se animismus a je zároveň prvním již
nepochybným projevem obecného náboženství, byť ještě postrádajícího
instituce boha nebo bohů. Toto náboženství lze ovšem zprvu nesnadno
odlišiti od vlastní magie. Pouhým náboženstvím může býti zváno potud,
pokud se omezuje na určitý teoretický názor, a pokud neučí také využíti
přímo jeho důsledků, tím spíše, že v náboženství jakožto takovém, na rozdíl
od magie, nehraje Mágova dynamizovaná vůle hlavní roli. Člověk
náboženský klade důraz na vyšší povahu a nadřazenost nadpřirozených
činitelů, v něž věří, a spojuje se proto s nimi, jako s vyššími jedinci
především prosbou, modlitbou. Člověk Mág se snaží naopak donutit
především vůlí, nebo i lstí tyto nadpřirozené činitele a jen zcela výjimečně
pokouší se je sobě naklonit oběťmi a dary.
Z animismu, odlišujícího již přesně duše zemřelých lidí, vyvinul se záhy
tak zvaný mánismus - kult zemřelých předků, a časově později po tomto tak
zvaný démonismus, to je kult duchových bytostí původu mimolidského,
zprvu určitě nediferencovaných a nelokalizovaných, později však již
tříděných v řády a hierarchie již rozmanitější.
Ze základních názorů animistických, hlavně však z mánismu, vznikla
nepochybně první forma náboženského kultu vůbec, především obřad
pohřební, očistný a obětní. Podle mínění racionalistických vykladačů vědy
náboženské byl prý pohřební kult podmíněn zprvu jen city vděčnosti a
láskyplné vzpomínky pozůstalých k jejich zemřelým. K těmto citům
příznivým připojil se teprve potom strach před zemřelými, jimž byla proto
pro usmíření přinášena oběť, nejen hned při pohřbívání, nýbrž i později,
často v ustálených intervalech. Zde stojí však racionalistická věda před
velikou záhadou. Jak to, že se i dnešní člověk instinktivně obává a štítí
zemřelých, byť i to byli jeho za života nejbližší? Tato nesporná skutečnost,
známá od nepaměti, jest vykládána různě: např. snem, v němž prý zemřelí
naléhavě a často hrozbami vymáhají obětní dary - nebo prostě pokračováním
8
bázeň vzbuzující úcty, na jakou měli zemřelí za života nárok jako stařešinové
rodu nebo náčelníci kmene. Proč však byly obávány i duše bezvýznamných
lidí nebo malých dětí? Z hlediska hermetického je výklad tohoto strachu
před mrtvými a jejich tělesnými pozůstatky snáze vysvětlitelný: člověk byl si
hned od počátku pudově vědom toho, že těl zemřelých zmocňují se rády
různé zlé, po materiálním bytí toužící bytosti, ať již jsou to tak zvaní
lemurové nebo známí lidožraví vetalové indické démonologie, kteří využívají
pro ně okamžiku, kdy v těle právě zemřelého je ještě značný zbytek vitální
síly, zatímco jeho duše pozbyla zcela vlády nad bezduchým tělem. Tento
takřka vrozený pradávný strach před mrtvými, tak spontánní a všeobecný a
při tom těžko jinak vysvětlitelný, je právě jedním ze zvláště významných
důkazů objektivní skutečnosti světa nadpřirozených zjevů a jeho zákonů.
Jaký byl však další vývoj magismu za vlády animismu a z něho
vyplynuvšího mánismu a démonismu? Dosavadní Magia obiectiva simplex,
reprezentující magický rituál doby předanimistické a zakládající se na
dvojstranném poměru mezi Mágem jako subjektem a určitou věcí, zvířetem
nebo člověkem jako objekty magického úkonu - rozvíjí se pod vlivem
animistických názorů v magismus trojstranného poměru tak zvané magie
objektivní mediální. Novým třetím členem - médiem - magického úkonu
stává se zde zprvu duše zemřelého, později i démon a posléze i rozmanité
předměty, jež mají buď bezprostřední vztah k duchům zemřelých jako různé
věci, jim zaživa náležející, i části jejich těl (kosti), - nebo i vztah pouze
symbolický, zástupný, hlavně oběť zvířecí, nebo i lidská. Přibráním
symbolického prvku jako třetího členu do rituálu magických úkonů, dospívá
magický obřad ke svému zásadnímu vyvrcholení a principiální dokonalosti.
Potomní tisíciletý vývoj magického rituálu pracuje již jen na podrobnostech a
prohloubení tohoto stavu, dosaženého člověkem zjistitelně poprvé již
v paleolitu, v době aurignacienské, tudíž ve dvacátém až třicátém tisíciletí
před naší dobou, v epoše posledního würmienského glaciálu. Hlasatelem
této nové, dokonalé formy magismu byla nová rasa dlouholebých
cromagnonských lučištníků, kteří vystřídali v Evropě na jevišti dějin
primitivní neandrtálce a nepochybně je vyhubili.
Badatelé ve srovnávací vědě náboženské jsou toho názoru, že rozvinutý
kouzelný kult jest důsledkem rozvoje animistického kultu zemřelých.
Myslím však, že vývoj obou kultů postupoval paralelně a samostatně, ačkoliv
vzájemné působení obou kultů na sebe není do jisté míry vyloučeno. Vždy
více se však v této kulturní epoše rozchází původně nerozeznatelně stejný
směr vývoje náboženství a magie. Právě v mánismu ukazuje se základní
rozdíl obou směrů: kult magický zůstává nadále doménou vybraných
jedinců, kmenových čarodějů, kdežto náboženský kult mánický otevírá se
každému členu hordy, především ovšem laickým reprezentantům rodiny,
kmene, národa.
Prvek šamanistický, tak význačný pro epochu předanimistickou, ustupuje
nyní znenáhla do pozadí. Ovládaná mediumita někdejších šamanů je u
kouzelníků epochy animistické nahrazována vždy více symbolickými úkony:
mimikou a tancem v maskách, toliko představujících totožnost, lépe řečeno:
ztotožnění čaroděje s duchy lidí a zvířat. Jak patrno, je stáří čarodějných
9
masek, majících podnes tak důležitou úlohu v čarodějných kultech
primitivních národů v Oceánii a Africe - velmi úctyhodné. O používání
kouzelných masek již v paleolitické prehistorii lidstva máme četná obrazová
svědectví z konce poslední doby ledové a z období magdalenienského, např.
z naleziště v Teyat, kde je primitivně znázorněna skupina lidí se zvířecími
maskami, nebo v proslulé jeskyni Trois-Fréres, kde jest zobrazen muž
s jelení maskou a dlouhým ohonem, stojící před zástupem zvířat. Použití
zvířecích masek bylo patrně nezbytnou součástí magického rituálu, jehož
účelem bylo opatřiti hordě bohatý lov.
Z pomocných prvků magického úkonu této epochy třeba zdůraznit vedle
zmíněné rituální mimiky spojené s použitím kouzelných masek, také
primitivní hudbu bicími nástroji, především bubny z dutých stromových
kmenů, jak jsou podnes užívány v Africe k účelům magickým a k posílání
zpráv na dálku (lokali). Rovněž rituální tanec objevil se jistě již v této epoše
jako všestranné rozvinutí původní jednoduché mimiky. Tento kouzelný tanec
nebyl však jen úkonem symbolickým, nýbrž často i nezbytnou pomůckou, jíž
se čaroděj-šaman uváděl do extáze a polovědomého ztotožnění s objektem
magického úkonu, nebo s činitelem (duchem apod.), představujícím
v trojčlenné magické soustavě spojující článek mezi Mágem a objektem.
Kouzelný tanec, jímž se Mág uvádí do vytržení, uplatňuje se v magii
primitivů, též však v magických soustavách pokročilejších, buď jako úplná
náhrada za narkotika, nebo aspoň prostředek, zesilující účinek těchto
narkotik.
Magických sil a působnosti lidského slova a řeči vůbec magie
předhistorické pravděpodobně neznala, což jest vysvětlitelno již tím, že
lidská mluva nebyla tehdy, jak nyní víme, ještě dlouho ustálená ve
skupinové idiomy a měnila se často nejen v rámci kmene, nýbrž i rodin
(zvláštní řeči mužské a ženské u černošských a polynéských kmenů). Přesto
však možno míti za to, že již tehdy bylo používáno různých zaklínání, jež
Pertold definuje celkem velmi případně jako gradaci (stupňování) obyčejných
modliteb, avšak bez ohledu na vůli uctívané bytosti, k níž se modlitba obrací
buď přímo, nebo jako k prostředníku určitého zbožného přání. Ježto však
přímá modlitba odpovídá spíše onomu pokročilejšímu stavu vývoje, v němž
v určitém náboženském kultu převládá již uctívání bytostí božských (tzv.
theismus), nebo aspoň polobohů (numina) - lze soudit, že v epoše
animistické uplatňovala se celkem spíše modlitba nepřímá, jejímž hlavním
cílem bylo toužené splnění samo, a při níž duchové bytosti, postrádající
vyvýšené a etické povahy pozdějších bohů, byli pouhými prostředníky.
Nevíme ovšem, jakého druhu byla tato různá zaklínání, jejichž existenci
nutno předpokládat již pro dobu nejstarší (paleolitickou), neboť písmo bylo
tehdy ještě věcí neznámou a znalost kouzel omezovala se jen na úzký kruh
zasvěcenců. Technika jejich tvoření byla však nepochybně táž, jak ji známe
z tradice doby již historické.
Také nekromantický rituál, to jest Mágovou vůlí usměrněné a ovládané
obřadné vyvolávání stínů zemřelých, má svůj ideový a nepochybně i
praktický počátek v této epoše, neboť rozvoj animismu splnil již předpoklad,
pro vznik nekromantie nezbytný, totiž poznání odděleného bytí duší
10
všeobecně a duší zemřelých zvláště. Z animismu převzal nekromantický
rituál také používání obětí, zejména obětní krve, jako často nezbytného
kondenzátoru životních sil.
(Fetišismus.) Přihlédněme nyní ke změnám v magickém světovém názoru a
v magickém obřadu, k němuž došlo vznikem tzv. fetišismu. Pochopení
podstaty fetišismu, jeho klasifikace a zařazení mezi ostatní kulturní útvary,
působí badatelům ve srovnávací vědě náboženské podnes potíže. To platí
také o pojmové definici fetišismu, jenž vděčí za svůj název portugalskému
slovu fetico (ve smyslu amuletu), jako překladu originálního názvu mokisso
západoafrických černochů. Jako světový názor jest fetišismus podle Pertolda
podmíněn vůdčí domněnkou, že některé předměty jsou prostoupeny látkou,
smysly nevnímatelnou, na níž člověk míní se býti závislým, a která stává se
takto s předmětem samým majetkem člověkovým, čímž mu prostředkuje
styk s onou pomyslnou látkou a tím i možnost docílit nějakých výsledků,
přirozenými prostředky nedosažitelných.
Již Pertold sám upozorňuje na blízkou příbuznost fetišismu
s kouzelnictvím, popírá však zároveň správnost názoru některých badatelů,
hlavně Johna Lubboka, že kouzelnictví a fetišismus je totéž, neboť
kouzelnictví je jen v určitém směru - nemyslím všeobecném - ovlivňováno
důsledky, plynoucími z fetišistického názoru. Fetišismus nelze však bez
výhrady považovat za samostatnou vývojovou epochu náboženského, nebo
magického světového názoru. Je jen zvláštním útvarem v rámci soudobých
názorů ostatních, od nejstarší víry v mana a tabu, přes potomní animismus,
mánismus a démonismus, až do doby názorů již theistických. Základem
fetišismu je - viz definici - látka smysly nevnímatelná, tudíž primitivní mana.
Tato látka je však již fixována na určitý předmět. Tato individualizující
tendence poukazuje opět na vyšší, animistický názor světový. Proto snad
nazývá Wundt fetišismus - primitivním animismem, a Marret obdobně
stádiem předanimistickým. Význam mana uplatňuje se při fetiši hlavně v tom,
že přitahuje pozornost spíše k oné pomyslné látce nebo síle - tak u
Polynésanů - a že tato síla je myšlena zcela konkrétně a hmotně. Naproti
tomu prvek animistický jednak zjemňuje u fetiše pojem oné pomyslné síly,
jednak upoutává pozornost ne tak na sílu samotnou, jako spíše na její
hmotnou schránku a nositele, hlavně u černochů západoafrických. Než
individualizace fetiše - hlavně takového, jehož viditelný nosič je zpodobněn
jako člověk - jde někdy ještě dále a přibližuje se tak antropomorfismu, jenž
je přechodným stádiem víry v božstva - theismu.
Jaký je vliv fetišismu na soudobý magismus? Z fetiše, činného
nadsmyslně, způsobem většinou automatickým, a to jak aktivně, tak i
pasivně, vyvinul se postupem času pojem činných talismanů a ochranných
amuletů. Tím byl magismus obohacen o dva nové prvky, tak důležité
v potomním vývoji magie. Působení fetiše bylo obvykle vyvoláváno a
posilováno obřadným zatloukáním hřebů do fetiše, jenž měl být podle víry
primitivů tímto násilným obřadem vzbuzen k činnosti ve směru určitého
přání. Takto se poprvé objevuje v magickém kultu důležitý moment vnějšího,
zdánlivě jen symbolického, v magickém smyslu však skutečného kontaktu
(magického styku) s určitým východiskem magických sil, ať již toto
11
východisko je zdrojem nadpřirozených sil vlastních, nebo jen jakýmsi
kondenzátorem sil, odjinud dodaných.
Prvek magického kontaktu uplatňuje se v potomním vývoji magického
rituálu hlavně v očarování (maleficiu), při používání tak zvaných voltů. Také
očarovací volty jsou jakýmisi druhy fetišů a východiskem magického zásahu
čarodějova tím okamžikem, když na nich byl provedl určitý symbolický
magický úkon. Ideová příbuznost voltů s fetiši nabývá převahy tehdy, když
zvolený volt není jen pouhým napodobením vnější podoby objektu
magického zásahu (pouhé sošky, obrazu), nebo též fluidické podoby
s objektem (přidáním jeho mumie) - nýbrž, když má i vlastní magickou
působnost, jako je tomu u voltů zvířecích (ropucha), nebo rostlinných
(mandragora). V takových případech se blíží volt magickou povahou fetiši
nejvíce.
Badatelé ve srovnávací vědě náboženské vnesli ovšem - v neznalosti
pravého hermetismu - do těchto příliš jemných problémů mnoho nejasností
a zmatků. Tak nerozlišují dobře mezi magickým působením činných
talismanů a pouze ochranných působením amuletů.
Rovněž uměle vykonstruovaný rozdíl mezi tak zvaným činorodým,
sympatetickým kouzlem soubytným, nebo styčným a mezi kouzlem
souznačným čili napodobivým - neobstál by před kritikou pravých
hermetiků a je přinejmenším zbytečný.
Skutečnost, že původně úzký a neurčitý obzor náboženských názorů
rozšířil se podstatně v epoše animismu a fetišismu, působila souběžně i na
vývoj magismu. Fetišem může být kterýkoliv předmět na světě. Fetiš jako
magický činitel rozšířil tudíž rázem pole magického působení na celý svět.
Odtud obrací se magie všemi směry a proniká všemi možnostmi nebe a
země, a stává se tak poprvé univerzální vědou a v praktickém směru
univerzálním uměním.
Totemismus. Z kultu předků, tak zvaného mánismu, vyvinul se v rámci
všeobecného animismu zvláštní kult prarodičů určitého rodu nebo kmene,
jímž však není bytost lidská, nýbrž nějaký předmět, rostlina, nejčastěji však
zvíře. Tento legendární prarodič nazývá se totem a náboženský kult, kolem
něho vzniklý, zve se totemismus, v užším smyslu též animalismus, pokud je
totemem nějaké zvíře. Totem je v podstatě fetiš. Rozdíl obou spočívá v tom,
že fetišem je vždy jedinec, kdežto totemem druh, např. medvěd, jelen, to jest
všichni medvědi, jeleni vůbec.
Totemismus je rozšířen nejvíce mezi severoamerickými Indiány. Jeho
stopy lze však nalézti i v náboženských soustavách polynéských,
melanéských a australských. Pro minulost je pravděpodobný i u národů
afrických. Naproti tomu tvrdí Pertold (Základy vědy náboženské str. 119), že
plémě indoevropské, semitské a mongolské totemismu neznalo, a že u těchto
plemen a jejich národů se objevující ochranné symboly zvířecí jsou již
skutečnými ochrannými božstvy a nikoliv totemy v pravém slova smyslu.
Myslím však, že předhistorické obyvatelstvo Evropy a okrajových končin Asie
a Afriky prošlo nepochybně totemismem, jakožto určitým vývojovým
stupněm svého náboženského názoru.
12
S totemismem, jako náboženským názorem, souvisí zvláštní kult a
společenské důsledky (exogamie). Maso totemových zvířat jest buď
příslušníkem totemového rodu zapovězeno (tabu), nebo jimi naopak
požíváno za zvláštní slavnosti a obřadů, jež jsou zárodkem potomní theofagie
- pojídání boha, v katolickém kultu například svátosti přijímání.
Význam totemismu a jeho ideový vliv na rozvoj všeobecného magického
světového názoru je v jistém směru značný. Tím, že totemismus počal
rozlišovat mezi druhem věcí (zvířat a rostlin) v určitém směru člověku zvláště
příbuzných, vyslovil poprvé zákon o nadpřirozených, tudíž magických
souvztažnostech. Princip magických souvztažností (korespondencí) věcí
nebeských i pozemských s člověkem, je jedním z nejdůležitějších zákonů
magie vůbec. Zákonem tímto stojí a padá magie astrální, astrologie,
hermetická léčba, nauka o signaturách věcí apod.
Poslední stupně vývoje náboženského názoru lidstva, to je víra v tak zvaná
numina (singular: numen) - polobohy, a pak theismus - víra v boha nebo
bohy vůbec, neobohatily magismus ničím podstatným. Konstruktivní vývoj
magie, zejména členění magického úkonu na tři základní prvky (Magia
objektiva medialis) byl zatím již ukončen ještě za vlády animismu. Toliko
prostředkující člen trojdílné magické soustavy nabývá výraznější podoby. Na
místo neurčitých fetišů nastupují hlavně v psychurgickém a theurgickém
rituálu již určitě vymezení polobozi (andělé a démoni) a božstva, buď obecně
uctívaná, nebo i zvláštní bozi kouzel.
K jednotlivým vývojovým epochám v magii a náboženství, o nichž bylo
svrchu pojednáno, třeba ještě podotknout:
Hranice mezi těmito epochami nebyly vždy tak určité a ostré, jak by se
zdálo z našeho schematického vylíčení. V některých kulturních oblastech
postupoval tento vývoj rychleji než v jiných. Odtud pak přicházely již
rozvinuté prvky určité názorové soustavy do oblastí méně pokročilých a byly
zde přijímány jako hotové s přeskočením jinak normálního vývoje aspoň po
některé stránce. Některé vývojové stupně odpovídaly více než jiné psyše
určité rasy nebo národa. Jejich pronikavý vliv trval proto ještě dlouho potom
v kulturním životě oněch společenských celků a zbarvoval u nich trvale
názorové důsledky i potomních epoch vyvinutějších. To platí stejně
v náboženství, jako v magii. Toto složité, jaksi zpětné prolínání spirituálních
vlivů způsobilo pak, že se již v historické, ba i dnešní ještě době setkáváme
v náboženství a magii s dokonalými sice soustavami theistickými, avšak
s velmi zřetelným podbarvením animistickým. Zvláště animismus v obou
svých složkách, tj. kultu předků mánismu a pak v démonismu, odpovídá,
jak nutno uznati, nejvíce průměrné mentalitě lidstva, a proto zůstal podnes
základem většiny náboženských a magických systémů.
Souhrn.
Člověk se nestal mágem teprve v určité epoše vývoje svého lidství, nýbrž
byl jím od samého počátku. Magický světový názor je výrazem podstaty
lidské bytosti a nevznikl tudíž snad umělou spekulací, jako důsledek
pozorování zjevů přírodních (stín, obraz ve vodě atd.), nebo zjevů
fyziologických (smrt, sen, dech).
13
Magický světový názor byl na počátku nerozlučně spojen s prvním
uvědoměním náboženským. Magie a náboženství vyvíjejí se dlouho pospolu,
avšak magický ráz zpočátku u obou převládá.
První epocha magického vývoje je charakterizována v mana, to jest
v kouzelnou sílu, dosud však pojmově neohraničenou a neosobní. Současně
s pojmem mana vzniká i pojem tabu, jako zárodek budoucí náboženské
etiky, a v magii samé jako zárodečný princip izolace a výběru.
Z původní jednočlenné formy magie subjektivní vyvinula se dvojčlenná
magie objektivní, jež došla praktického využití v systému tak zvaného
šamanismu.
Ve druhé, animistické epoše spirituálního světového názoru se pojem
mana blíže vymezuje a individualizuje. Na tomto stupni vývoje si člověk
poprvé jasně uvědomuje neviditelný svět a bytosti kolem sebe. Z těchto
bytostí poznává nejdříve duchy svých předků. Praktickým důsledkem tohoto
poznání jest mánismus, kult předků. Záhy však dává nadpřirozená
zkušenost člověku poznat i říši duchů původu nelidského - démonů,
z kteréhožto poznání vyvíjí se démonismus jako víra a kult.
Za vlády animismu, především však démonismu a mánismu, odštěpuje se
definitivně od společného, magického zárodečného útvaru náboženství, jako
samostatný kulturní útvar.
V období animismu dospívá však i magie a její rituál k principiální
dokonalosti v trojčlenné formě tak zvané magie objektivní mediální.
Následující stádia vývojová dokreslují pak jen podrobnosti magického
světového názoru, magických soustav z něho vyplývajících a magických
rituálů. Tak zvláštní forma animismu - fetišismus - zdokonaluje princip
magického kontaktu, jiná forma animismu - totemismus - podporuje ideově
poznávání vzájemných magických vztahů věcí, zákona korespondence a
vesmírné analogie. Universalismus Magie stává se tehdy poprvé skutečností
a zákonem.
Konečné vývojové epochy náboženského světového názoru, hlavně
theismus, obohacují pak dále všestranně magii a její rituál, především
uplatněním vyšších nadpřirozených vztahů, ať již v psychurgii, theurgii nebo
v mystice.