KĹÚČ K ČIERNEJ MÁGII
Stanislas de Guaita
HAD GENESE
KNIHA II
Klíč k černé magii
„Meditatus sum graviter die ac nocte super
hisce, quae videram, legeram, audieram,
didiceram...“
„Audividi omnes, spernebam nullum...
Non enim scientia mali, sed usus damnat...“
H.KHVNRATH: Amphiteatrum sapientiae aeternae, pag.146-147
(z francouzského originálu Le serpent de la Genese: La clef de la magie
Předmluva
Účelem naší druhé sedmičky je objasnit a vědecky interpretovat souhrn fakt a legend, uvedených
v pojednání o sedmičce prvé.
Klíč k černé magii má dychtivým čtenářům otevřít poslední svatyni onoho chrámu Satanova,
jehož nádvořím, zataraseným haraburdím bezejmenných fetišů a promíšeným podivnými modlami, již
prošli v naší společnosti.
„Aes nummos, lapides, cadaver, simulacra, nihilque...“1
V jasném světle spatří opět ono pandemonium, které nedávno prohledávali potmě nebo
vyzbrojeni jenom matným světlem svítilny, až do jeho podzemních chodeb, navštěvovaných
halucinujícími temnotami.
Vidět je dobré: poznat je ještě lepší. Odstup fantasmagorie sabatu a postup místo tomu, jenž
chce poznat ďábla takového, jaký je! Hodina satanského zjevení udeřila. Svátostnice se otvírá a modla,
skvíc se kosmickým a všude skrytým ohněm, který je její vlastní podstatou a životem, odhaluje
poslední tajemství svého vražedného bezvědomí.
Tento svazek vysvětluje a opravuje svazek předchozí: napravuje obrazy převrácené nebo
padělané uměním mistra kouzel: na dřívější místo staví zvrácené obzory, poctivým světlem nahrazuje
podvodný svit pekelných pochodní, jenž tak ochotně porušuje tvary a hraje lživými barvami. Tento
svazek zkrátka obnovuje normální perspektivy místo perspektivy sabatu (zcela umělé a podporující
kouzla), jež děsila očarované oči na kozlově úrovni.
Vysvětlující paralelismus sedmi kapitol prvního a druhého svazku se nám zdál být otrockou
metodou, jíž, jak se domníváme, není nutno se přidržet. To by znamenalo zříci se zvláště vydatného
systému tarotových souvztažností. Běží ne tak - jak za to máme - o opětné opakování fakt, zmíněných
v knize předchozí za účelem rozboru jejich mechanismu, jako spíše o stanovení všeobecné teorie
okultních sil, rozhodně syntetické, jejíž znalost by našim čtenářům umožnila, aby sami od sebe
poznávali - i když bude třeba soudit a priori - způsob i příčinu nejen těch fakt, která jsme vybrali za
příklad, nýbrž bez rozdílu všech podobných, která se každodenně naskýtají badatelovu důvtipu.
Pokusíme se alespoň v některých případech, oznámených v I. svazku, o přizpůsobení zásad faktů, což
by bylo zbytečné dělat u všech. Dokonce se nebudeme rozpakovat - aby se přerušila jednotvárnost
abstraktních badání - abychom podepřeli své teorie novou kritikou pomocí nových, tu a tam
uvedených příkladů.
Čarodějství neboli černá magie, kterou ostatně definujeme jako „užití okultních sil přírody ke
zlému“, se liší od vysoké a božské magie třemi hlavními body: Předně odlišným záměrem, pak
stupněm znalosti nebo neznalosti užívaných prostředků a konečně odlišnými výsledky.
Avšak poznamenali jsme v jedné knize, a nemůžeme se již k tomu vracet, že mág i čaroděj
užívají ke zcela různým účelům, ke zcela různým činům jednoho a téhož činitele, oběma společného:
astrál.
To znamená, že naše druhá sedmička (Klíč k černé magii) se omezí téměř jen na studium
astrální úrovně,2 nadsmyslného bojiště, kde na sebe za rachotu hromu narážejí ohnivý meč Michaelaarchanděla
a blesky metající vidlice Satana-Panthea. Hrozný souboj! Z jedné strany osudný zápasník
Hylé, slepý instinkt, hromadná obluda reakcionovaná sžíravými individuálními vášněmi, z druhé
strany svatý bojovník Arké, jasná inteligence, vědomě sjednocená na úrovni prozřetelnostní: to je
legendární anděl a démon, potýkající se rovnými zbraněmi v kraji kosmického ohně!
Hle, astrál - ohnivá vidlice v drápech Satana, plamenný meč v rukou Cherubových. Mohli
1 Tryphon, mnich a básník XII. století, citovaný Viktorem Hugem (Bídníci II).
2 Zejména v jejích vztazích k fyzické úrovni.
bychom připojit v duchu učené gnostické školy: Hle, všetvarý astrál a proměnitelný působce: chvíli
sám Satan, když podléhá hromadným silám zla, pak opět světlo slávy vyvolených a mystické tělo
Ducha svatého, je-li uváděn do pohybu prozřetelnostními silami.
Svědomité studium astrálna shrnuje oba tyto paradoxní jevy, z čehož plyne, že Klíč k černé
magii nezjednává pouze přístup k budově zavržených věd, nýbrž může také otevřít chrám, ne-li
svatyni vysoké a božské magie.
Proč chrám, a nikoli svatyni? Nehledě totiž k astrální úrovni, o níž víme, že je v podstatě
společná oběma nepřátelským vojskům, nebeskému i pekelnému, mág je činný i na jiných úrovních,
zcela neznámých zastáncům kouzel. Podobné výšiny jsou dostupné jedině vzletu orla nebo mystické
holubice, kdežto nečisté houfy sov a supů arkána nikdy nepotřísní neposkvrněný éter.1
Nediv se, milý čtenáři, setkáš-li se na každé stránce tohoto svazku s teoriemi, které stejně
zajímají hierofanty světla i hierofanty noci. Především se varuj domněnky, že v tomto II. svazku jsou
zhuštěny všechny věčné principy kabaly a svaté magie. Obsahuje pouze v nepřímém způsobu jejich
méně vznešené nauky a my tentokrát asi sotva překročíme pozemské pásmo, které v třetí sedmičce
směle přejdeme, abychom osvětlili, seč naše síly stačí, strašlivý problém zla. I tehdy bude vše daleko
toho, aby bylo vyloženo. Jiné dílo, pozdější, zlíbí-li se Bohu, bude čelit posledním odhalením
tradicionální vědy mágů: alespoň to, co z nich lze prozradit naším skrovným prostřednictvím, se
v pravý čas objeví na svém místě. Buď ostatně přesvědčen, že poslední slovo těchto arkán nikdy
nevyřkneme ani my, ani nikdo jiný.
Chceš se dozvědět hluboký smysl toho? Ten je: I když předpokládáme, že by úplně zasvěcený
adept svolil k tomu (a to je nemožné), aby nebeská Isis byla zbavena svého posledního závoje, ruka
znesvěcovatele, která náhle ochroměla, by nebyla schopna svatokrádeže. Výrazy by vypověděly
službu jeho myšlenkám, ba i v domněnce, kde by je pokládal za vhodné, by je vyjádřil řečí tobě
neznámou. Nechme metafor. Slyš, co předpovídá jeden z esoterních mistrů takovému adeptu:
„Čím výše se povznese v nadsmyslné sféře, čím více se přiblíží nevyzpytatelné bytosti, o níž
rozjímat, má být jeho štěstím, tím méně bude moci sdělit bližním svoje poznatky, neboť pravda, která
se mu dostává v nadsmyslných a stále více zobecněných tvarech, nebude nijak moci být vtěsnána do
rozumových, smyslům přístupných tvarů, které jí bude chtít dát. Zde právě pobloudili mnozí mystičtí
rozjímači. Jelikož dostatečně neprozkoumali trojí modifikaci své bytosti a protože neznali vnitřní
složení lidské čtverky, nebylo jim známo, jakým způsobem se děje přeměna ideí, jak v řadě vzestupné,
tak v řadě sestupné, takže směšujíce ustavičně chápavost a inteligenci a nečiníce rozdíl mezi plody své
vůle dle toho, zda působila na to nebo ono z těch modifikací, dokazovali často opak toho, co chtěli
dokázat, a z jasnovidců, jimiž snad byli, se stali vizionáři.“2
Tyto řádky Fabre d‘Oliveta se budou zdát nezvratné každému, kdo zná teorii trojjediného
člověka. Jako příklad k doložení výše vypsaného projevu uvádí tento theosof nejznamenitější
poblouznění nejgeniálnějšího jasnovidce moderní doby, onoho závratného Jakuba Boehma. jejž Saint-
Martin, jeden z prvních učitelů Fabre d‘Oliveta, neváhá prohlásit za veliké světlo, které se objevilo na
zemi po Tom, který je světlem samým.3 Tento nevzdělaný umělec, jehož odvážný pohled (praví Fabre
d‘Olivet) pronikl až do božské svatyně, totiž skutečně necouvl před žádným tajemstvím.4 Nejsa
spokojen tím, že se pohroužil do propasti Vodh, aniž by zahynul a spatřil blesky, šlehající z Jahvovy
tváře, aniž by zemřel tento veliký myslitel, opojený principem ohně, pokoušel Hospodina! Jakub
1 Tím míníme obyčejného čaroděje a síly jím užívané. První díl Hada Genese dostatečně osvětlil, na
jak nízké úrovni zhovadilosti a mravního otroctví stojí řemeslníci černokněžnictví (goëtie). Nicméně
nesmíme zapomenout, že Satan se podle potřeby proměňuje, chce-li znepokojovat i samu úroveň
intelektuální. Leč na této úrovni má jméno Blud (díl I.) a v této podobě nemá co činit s čarodějstvím
ve vlastním smyslu. Jestliže jsme tedy mluvili (díl I., kap. 7.) o černých magicích myšlenkového
umění, byl to širší esoterní pojem a čtenáři již zasvěcení se nemohli mýlit o duchu který nám téměř
diktoval tento aforismus. „Není odvětví lidské činnosti, kterého by Satan nebyl s to se zmocnit a
prosáknout jej, jako není odvětví lidské činnosti, jež by božská inspirace nemohla posílit a zušlechtit.“
(Díl I.)
2 Zlaté verše Pythagorovy, str. 359-360.
3 Listy psané Kirchbergrovi z Liebistorfu, str. 9 knihy Correspondence inédite de Saint-Martin,
vydané Schauerem a Chuquetem (Paříž, 1862).
4 Zlaté verše, str. 360
Boehme chtěl povědět vše, zjevit vše nepokrytě, vše až k předvěčným kořenům přírody a samého
Boha... Tehdy bylo jeho pero raněno malomocností a jeho jazyk žvatlavostí.
Nemůže zapřít, že Boehme nezaplatil svoji odvážlivost příliš draze. Zdá se nám tak alespoň,
přirovnáme-li tohoto jasnovidce s tolika ubohými vizionáři, kteří byli stiženi slepotou, šílenstvím,
nebo smrtí za to, že sestoupili do propasti, zcela zavržitelné v porovnání s božskou hlubinou: za to, že
zničili svoje zřítelnice v oslnivé záři pekla, a konečně - je-li třeba povědět vše - za to, že vyčerpali
svoji substanci, evokujíce bytost, která se neprojevuje dříve, dokud ji člověk nestvoří ze své touhy,
dokud ji neuhněte ze svého těla a ze své krve a dokud ji neoživí a nenapojí svým životem: neboť Satan
neexistuje v tom smyslu, jak si jej představují přísně pravověrní agnostikové, nenapravitelně zaujatí
pro oficiální manicheismus.
Toto umění právě tak sebevražedné jako vraždící - autovampyrismus (samoupírství) evokující
nicotu, tvořící ďábla, je obsaženo v tajemstvích, jež se tato kniha pokusí rozřešit.
Celá kniha na stiahnutie:
Stanislas de Guaita - Klíč k černé magii.pdf (3,3 MB)